1Zavolejž tedy, dá-liť kdo odpověd? A k kterému se z svatých obrátíš? 2Pakli k bláznu, zahubí ho rozhněvání, a nesmyslného zabije prchlivost. 3Jáť jsem viděl blázna, an se vkořenil, ale hned jsem zle tušil příbytku jeho, řka: 4Vzdáleniť jsou synové jeho od spasení; nebo potříni budou v bráně, aniž bude, kdo by je vytrhl. 5Obilé jeho zžíře hladovitý, a i z prostřed trní je vychvátí; nadto sehltí násilník statek takových. 6Neboť nepochází z prachu trápení, aniž se z země pučí bída. 7Ale člověk rodí se k bídě, tak jako jiskry z uhlí zhůru létají. 8Jistě žeť bych já hledal Boha silného, a jemu bych předložil při svou, 9Kterýž činí věci veliké, nezpytatelné, divné, a jimž počtu není, 10Kterýž dává déšť na zemi, a spouští vody na pole, 11Kterýž sází opovržené na místě vysokém, a žalostící vyvyšuje spasením, 12Kterýž v nic obrací myšlení chytráků, tak aby nemohli k skutku přivésti ruce jejich ničeho, 13Kterýž lapá moudré v chytrosti jejich; nebo rada převrácených bláznová bývá. 14Ve dne motají se jako ve tmách, a jako v noci šámají o poledni. 15Kterýž zachovává od meče a od úst jejich, a chudého od ruky násilníka. 16Máť zajisté nuzný naději, ale nepravost musí zacpati ústa svá. 17Aj, jak blahoslavený jest člověk, kteréhož tresce Bůh! A protož káráním Všemohoucího nepohrdej. 18Onť zajisté uráží, on i obvazuje; raní, ruka jeho také léčí. 19Z šesti úzkostí vysvobodil by tebe, ano i v sedmi nedotklo by se tebe zlé. 20V hladu vykoupil by tě od smrti, a v boji od moci meče. 21Když utrhá jazyk, byl bys skryt, aniž bys se bál zhouby, když by přišla. 22Zhouba a hlad buď tobě za smích, a nestrachuj se ani líté zvěři zemské. 23Nebo s kamením polním příměří tvé, a zvěř lítá polní pokoj zachová k tobě. 24A shledáš, žeť stánek tvůj bude bezpečný, a navrátíš se zase k příbytku svému, a nezhřešíš. 25Shledáš také, žeť se rozmnoží símě tvé, a potomci tvoji jako bylina zemská. 26Vejdeš v šedinách do hrobu, tak jako odnášíno bývá zralé obilí časem svým. 27Aj, toť jsme vyhledali, a takť jest; poslechniž toho, a schovej sobě to.