1Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu. 2Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy. 3Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu. 4Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy. 5Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost. 6Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte. 7Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest? 8Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati? 9Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete? 10V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti. 11Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás? 12Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše. 13Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli. 14Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou? 15By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím. 16Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde. 17Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své. 18Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv. 19Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil? 20Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati: 21Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí. 22Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi. 23Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi. 24Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele? 25Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš? 26Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé, 27A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ; 28Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.