1Nebuďtež mnozí mistři, bratří moji, vědouce, že bychom těžší odsouzení vzali. 2V mnohém zajisté klesáme všickni. Kdožť neklesá v slovu, tenť jest dokonalý muž, mohoucí jako uzdou spravovati také všecko tělo. 3An, my koňům udidla v ústa dáváme, aby nám povolni byli, a vším tělem jejich vládneme. 4An, i lodí tak veliké jsouce, a prudkými větry hnány bývajíce, však i nejmenším veslem bývají sem i tam obracíny, kamžkoli líbí se tomu, kdož je spravuje. 5Tak i jazyk malý oud jest, a však veliké věci provodí. Aj, maličký oheň, kterak veliký les zapálí! 6Jazyk pak jest oheň a svět nepravosti. Takť jest postaven jazyk mezi oudy našimi, nanečišťující celé tělo, a rozpalující kolo narození našeho, jsa rozněcován od ohně pekelného. 7Všeliké zajisté přirození i zvěři, i ptactva, i zeměplazů, i mořských potvor bývá skroceno, a jest okroceno od lidí; 8Ale jazyka žádný z lidí skrotiti nemůže. Tak jest neskrotitelné zlé, pln jsa jedu smrtelného. 9Jím dobrořečíme Bohu Otci, a jím zlořečíme lidem, ku podobenství Božímu stvořeným. 10Z jedněch a týchž úst pochází dobrořečení i zlořečení. Ne takť býti má, bratří moji. 11Zdaliž studnice jedním pramenem vydává sladkost i hořkost? 12Zdaliž může, bratří moji, fíkový strom nésti olivky, aneb vinný kmen fíky? Takť žádná studnice slané i sladké vody nevydává. 13Kdo jest moudrý a umělý mezi vámi? Ukažiž dobrým obcováním skutky své v krotké moudrosti. 14Pakliť máte hořkou závist, a dráždění v srdci svém , nechlubte se, a neklamejte proti pravdě. 15Neníť ta moudrost s hůry sstupující, ale jest zemská, hovadná, ďábelská. 16Nebo kdež jest závist a rozdráždění, tu i roztržka i všeliké dílo zlé. 17Ale moudrost, kteráž jest s hůry, nejprvé, zajisté jest čistotná, potom pokojná, mírná, povolná, plná milosrdenství a ovoce dobrého, bez rozsuzování a bez pokrytství. 18Ovoce pak spravedlnosti v pokoji rozsívá se těm, kteříž pokoj působí.