1Toto jsem pak sobě uložil, abych k vám zase s zámutkem nepřišel. 2Nebo jestliže já vás zarmoutím, i kdo jest, ješto by mne obveselil, než ten, kterýž jest ode mne zarmoucen? 3A toto samo psal jsem vám, abych přijda, neměl zámutku z těch, z nichž bych se měl radovati, doufaje o všech o vás, že radost má jest všech vás. 4Nebo z velikého ssoužení a bolesti srdce psal jsem vám, s mnohými slzami, ne abyste zarmouceni byli, ale abyste poznali lásku, kterouž k vám velikou mám. 5Jestližeť pak kdo zarmoutil, ne mneť zarmoutil, ale poněkud, (abych nepřetížil), všecky vás. 6Dostiť má takový na tom trestání od mnohých, 7Tak abyste naproti tomu již raději odpustili, a potěšili ho, aby snad přílišným zámutkem nebyl sehlcen takový. 8Protož prosím vás, abyste utvrdili k němu lásku. 9Nebo i proto psal jsem, abych zkušením zvěděl, jste-li ve všem poslušni. 10Komuž pak vy co odpouštíte, i já. Nebo i já, jestliže jsem co odpustil, komuž jsem odpustil, pro vás jsem učinil, před oblíčejem Kristovým, abychom nebyli oklamáni od satana. 11Neboť nejsou nám myšlení jeho neznámá. 12Když jsem pak přišel do Troady, příčinou evangelium Kristova, ačkoli dvéře mi otevříny byly skrze Pána, však neměl jsem upokojení v duchu svém, proto že jsem nenalezl Tita, bratra svého. 13Ale požehnav jich, odšel jsem do Macedonie. 14Bohu pak chvála, kterýž vždycky dává nám vítězství v Kristu, a vůni známosti své zjevuje skrze nás na každém místě. 15Neboť jsme Kristova vůně dobrá Bohu v těch, kteříž k spasení přicházejí, i v těch, kteříž hynou, 16Těmto zajisté vůně smrtelná k smrti, oněmno pak vůně života k životu. Ale k tomu kdo jest způsobný? 17Neboť nejsme, jako mnozí, cizoložící slovo Boží, ale jako z upřímnosti, ale jako z Boha, před oblíčejem Božím, o Kristu mluvíme.