1Pravduť pravím v Kristu, a neklamámť, čemuž i svědomí mé svědectví vydává v Duchu svatém, 2Žeť mám veliký zámutek, a ustavičnou bolest v srdci svém. 3Nebo žádal bych já sám zavrženým býti od Krista místo bratří svých, příbuzných svých podlé těla. 4Kteřížto jsou Izraelští, jejichž jest přijetí za syny, i sláva, i smlouvy, i zákona dání, i služba, i zaslíbení. 5Jejichž jsou otcové, a ti, z nichž jest Kristus podlé těla, kterýž jest nade všecky Bůh požehnaný na věky. Amen. 6A však nemůže zmařeno býti slovo Boží. Nebo ne všickni, kteříž jsou z Izraele, Izraelští jsou. 7Aniž proto, že jsou símě Abrahamovo, všickni jsou synové, ale v Izákovi nazváno bude tvé símě. 8To jest, ne ti, kteříž jsou synové těla, jsou synové Boží, ale kteříž jsou synové zaslíbení, ti se počítají za símě. 9Nebo toto jest slovo zaslíbení: V týž čas přijdu, a Sára bude míti syna. 10A netoliko to, ale i Rebeka z jednoho počavši, totiž z Izáka, otce našeho. 11Nebo ještě před narozením, a prvé než co dobrého neb zlého učinili, aby uložení Boží, kteréž jest podlé vyvolení, ne z skutků, ale z toho, kterýž povolává, pevné bylo, 12Řečeno jest jí: Větší sloužiti bude menšímu, 13Jakož psáno jest: Jákoba jsem miloval, ale Ezau nenáviděl jsem. 14I což tedy díme? Zdali nespravedlnost jest u Boha? Nikoli. 15Nebo Mojžíšovi dí: Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kýmž se slituji. 16A tak tedy není na tom, kdož chce, ani na tom, kdož běží, ale na Bohu, kterýž se smilovává. 17Nebo dí písmo Faraonovi: Proto jsem vzbudil tebe, abych na tobě ukázal moc svou, a aby rozhlášeno bylo jméno mé po vší zemi. 18A tak tedy, nad kýmž chce, smilovává se, a koho chce, zatvrzuje. 19Ale díš mi: I proč se pak hněvá? nebo vůli jeho kdo odepřel? 20Nýbrž, ó člověče, kdo jsi ty, že odmlouváš Bohu? Zdaž hrnec dí hrnčíři: Pročs mne tak udělal? 21Zdaliž hrnčíř nemá moci nad hlinou, aby z jednostejného truple udělal jednu nádobu ke cti, a jinou ku potupě? 22Což pak, že Bůh, chtěje ukázati hněv, a oznámiti moc svou, snášel ve mnohé trpělivosti nádoby hněvu, připravené k zahynutí, 23A známé učiniti bohatství slávy své při nádobách milosrdenství, kteréž připravil k slávě? 24Kterýchž i povolal, totiž nás, netoliko z Židů, ale také i z pohanů, 25Jakož i skrze Ozé dí: Nazovu nelid svůj lidem svým, a nemilou milou. 26A staneť se, že místo toho, kdež řečeno bylo jim: Nejste vy lid můj, tuť nazváni budou synové Boha živého. 27Izaiáš pak volá nad Izraelem, řka: Byť pak byl počet synů Izraelských jako písek mořský, ostatkové spaseni budou. 28Nebo pohubení učiní spravedlivé, a to jisté, pohubení zajisté učiní Pán na zemi, a to jisté. 29A jakož prvé pověděl Izaiáš: Byť byl Pán zástupů nepozůstavil nám semene, jako Sodoma učiněni bychom byli, a Gomoře byli bychom podobni. 30Což tedy díme? I to, že pohané, kteříž nenásledovali spravedlnosti, dosáhli spravedlnosti, a to spravedlnosti té, kteráž jest z víry; 31Izrael pak následovav zákona spravedlnosti, k zákonu spravedlnosti nepřišel. 32Proč? Nebo ne z víry, ale jako z skutků zákona jí hledali. Urazili se zajisté o kámen urážky, 33Jakož psáno jest: Aj, kladu na Sionu kámen urážky a skálu pohoršení, a každý, kdož uvěří v něj, nebude zahanben.